Italský marxista Antonio Gramsci (1891–1937) zastával důslednou materialistickou pozici. Oproti Leninově prosazování politiky silou, Gramscim nazývané jako frontální válka, stavěl Gramsci válku poziční, tedy politiku drobných ústupků a absorbování části znaků a významů nepřátelského politického tábora. Gramsci tak argumentoval ve prospěch nadvlády konsenzem, který chápal jako účinnější než násilí a represe. Ve svém díle se snažil rozvíjet některé stěžejní body marxistického myšlení a zároveň aktualizovat tento myšlenkový směr v nových společenských podmínkách po první světové válce, kdy nedošlo k očekávané světové revoluci.
Gramsci vycházel z Marxovy a Engelsovy teze, že myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami. Zároveň se však vymezoval vůči zjednodušujícímu ekonomickému determinismu, podle nějž sféra ideologie (nadstavba) je vždy pouze druhotným odrazem stavu materiální základny. Místo toho tvrdil, že myšlenkový svět má naopak pro mocenské uspořádání ve společnosti konstitutivní význam. Vládnoucí třída (ať už středověká šlechta, buržoazie, či proletariát) udržovala a udržuje svoji moc nikoliv pouze vlastnictvím výrobních prostředků a silou, ale i tím, že se snaží dosáhnout souhlasu od zbytku společnosti v otázce, proč je stávající uspořádání správné, tedy konsenzu. Tento proces legitimizace panství a budování a udržování kulturní hegemonie se děje skrze státní instituce, církev či kulturní sféru.
Italský marxista Antonio Gramsci (1891–1937) zastával důslednou materialistickou pozici. Oproti Leninově prosazování politiky silou, Gramscim nazývané jako frontální válka, stavěl Gramsci válku poziční, tedy politiku drobných ústupků a absorbování části znaků a významů nepřátelského politického tábora. Gramsci tak argumentoval ve prospěch nadvlády konsenzem, který chápal jako účinnější než násilí a represe. Ve svém díle se snažil rozvíjet některé stěžejní body marxistického myšlení a zároveň aktualizovat tento myšlenkový směr v nových společenských podmínkách po první světové válce, kdy nedošlo k očekávané světové revoluci.
Gramsci vycházel z Marxovy a Engelsovy teze, že myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami. Zároveň se však vymezoval vůči zjednodušujícímu ekonomickému determinismu, podle nějž sféra ideologie (nadstavba) je vždy pouze druhotným odrazem stavu materiální základny. Místo toho tvrdil, že myšlenkový svět má naopak pro mocenské uspořádání ve společnosti konstitutivní význam. Vládnoucí třída (ať už středověká šlechta, buržoazie, či proletariát) udržovala a udržuje svoji moc nikoliv pouze vlastnictvím výrobních prostředků a silou, ale i tím, že se snaží dosáhnout souhlasu od zbytku společnosti v otázce, proč je stávající uspořádání správné, tedy konsenzu. Tento proces legitimizace panství a budování a udržování kulturní hegemonie se děje skrze státní instituce, církev či kulturní sféru.