Filmová montáž představuje jeden z nejspecifičtějších prvků filmové řeči a filmové dramaturgie. Je spojena již s kulturou modernity, navazuje na proměňující se kulturu každodennosti 19. století, na situaci sociální skladby velkoměstského obyvatelstva a proměny životních stylů a politických vlivů. Montáž pomocí interakce obrazů dává prostor pro zacílenou psychologickou reakci. Principem je vnášení interakce mezi věcmi, lidmi a situacemi reálného světa. V případě mocenských ideologií jde o zásadní spektákl politické moci filmu. Základním principem je rozbití jakéhokoliv celku, a to formou změny narativní kauzality, skrytím nějakého aspektu za zobrazovanou akcí. Může také upozornit na jinou dominantní kauzalitu. Vytváří se tím střety časoprostorově nenavazujících obrazů, specifické expresivní efekty, čímž je produkován záměrně cílený estetický šok a kolize. Střet obrazů vyjadřuje názory a zároveň působí na emoce. Vychází z procesů analýzy a syntézy lidské mysli. Sergej Ejzenštejn přirovnával montáž k „traktoru orajícího lidskou psýchu, jsou to údery pěstí a šoků, jež mají lámat kosti, zpracovávat, přepracovávat, vypracovávat, přímo působit na divákovy fyzické stavy, aby skrze ně byly ovlivněny i stavy emocionální a intelektuální“.