Po únoru 1948 a s nástupem do prezidentské funkce stoupala potřeba Gottwaldových portrétů, které by byly v souladu s požadavky dobové propagandy. K nejrychleji realizovaným projektům se zpočátku řadily pamětní desky, které se začaly objevovat především na místech spjatých s Gottwaldovým působením (např. Heroltice, kde byla v květnu 1951 na škole odhalena deska od F. Hořavy). V Odrách na Novojičínsku vybudovali dokonce sousoší se Stalinem – pomník od K. Vávry byl dokončen na podzim 1954 a zůstal na svém místě až do sametové revoluce. Morava si udržovala náskok i nadále, rozšířené byly v tomto období plastiky od sochaře V. Havla, které se instalovaly v Opavě, Vyškově-Dědicích, Třinci a později v Bohumíně. Město Zlín se 1. ledna 1949 začalo nazývat Gottwaldovým jménem a byl položen základní kámen budoucího pomníku. Celý projekt se však protahoval a bezmála čtyřmetrová socha od Z. Krybuse zde byla vztyčena až na podzim 1961.
Velký početní nárůst Gottwaldových pomníků můžeme pozorovat v 70. a 80. letech, velmi aktivním autorem byl v tomto období J. Malejovský. Odlitky jeho návrhů se objevily v Teplicích (1971), Vsetíně (1972), Hodoníně (1973), Hradci Králové (1973), Jihlavě (1978) a ve Slaném (1981). Z poklidné existence normalizačních pomníků se vymyká osud příbramské sochy od B. Bendy, která se v srpnu 1978 stala terčem bombového útoku. Reakce režimu byla tvrdá – hlavní strůjce O. Stavinoha byl odsouzen na devět let. Pražský pomník od V. Dobrovolného byl realizován také až v 70. letech a do obecného povědomí vstoupil především svým světlým zbarvením, které mu vyneslo duchařskou přezdívku Hopkirk, problémem však bylo i umělecké ztvárnění sochy.
Příběh Gottwaldových pomníků by nebyl úplný bez stručného pohledu na Slovensko, kromě košického z roku 1975 (sochař M. Zet) zde totiž registrujeme největší Gottwaldovu sochu vůbec. Na podzim 1980 bylo v Bratislavě odhaleno monumentální sousoší, hlavním autorem návrhu byl T. Bártfay (deset let poté pak bylo rozsáhlé dílo odstřeleno). Po listopadu 1989 byly osudy jednotlivých pomníků skutečně různé, některé dodnes leží kdesi na skládce, jiné uskladnily paměťové instituce. Pozoruhodnou metamorfózou pak prošly sochy např. ze Vsetína, Pelhřimova či Jihlavy, které jejich vlastníci poskytli na materiál pro sousoší lidických dětí od sochařky M. Uchytilové.
Po únoru 1948 a s nástupem do prezidentské funkce stoupala potřeba Gottwaldových portrétů, které by byly v souladu s požadavky dobové propagandy. K nejrychleji realizovaným projektům se zpočátku řadily pamětní desky, které se začaly objevovat především na místech spjatých s Gottwaldovým působením (např. Heroltice, kde byla v květnu 1951 na škole odhalena deska od F. Hořavy). V Odrách na Novojičínsku vybudovali dokonce sousoší se Stalinem – pomník od K. Vávry byl dokončen na podzim 1954 a zůstal na svém místě až do sametové revoluce. Morava si udržovala náskok i nadále, rozšířené byly v tomto období plastiky od sochaře V. Havla, které se instalovaly v Opavě, Vyškově-Dědicích, Třinci a později v Bohumíně. Město Zlín se 1. ledna 1949 začalo nazývat Gottwaldovým jménem a byl položen základní kámen budoucího pomníku. Celý projekt se však protahoval a bezmála čtyřmetrová socha od Z. Krybuse zde byla vztyčena až na podzim 1961.
Velký početní nárůst Gottwaldových pomníků můžeme pozorovat v 70. a 80. letech, velmi aktivním autorem byl v tomto období J. Malejovský. Odlitky jeho návrhů se objevily v Teplicích (1971), Vsetíně (1972), Hodoníně (1973), Hradci Králové (1973), Jihlavě (1978) a ve Slaném (1981). Z poklidné existence normalizačních pomníků se vymyká osud příbramské sochy od B. Bendy, která se v srpnu 1978 stala terčem bombového útoku. Reakce režimu byla tvrdá – hlavní strůjce O. Stavinoha byl odsouzen na devět let. Pražský pomník od V. Dobrovolného byl realizován také až v 70. letech a do obecného povědomí vstoupil především svým světlým zbarvením, které mu vyneslo duchařskou přezdívku Hopkirk, problémem však bylo i umělecké ztvárnění sochy.
Příběh Gottwaldových pomníků by nebyl úplný bez stručného pohledu na Slovensko, kromě košického z roku 1975 (sochař M. Zet) zde totiž registrujeme největší Gottwaldovu sochu vůbec. Na podzim 1980 bylo v Bratislavě odhaleno monumentální sousoší, hlavním autorem návrhu byl T. Bártfay (deset let poté pak bylo rozsáhlé dílo odstřeleno). Po listopadu 1989 byly osudy jednotlivých pomníků skutečně různé, některé dodnes leží kdesi na skládce, jiné uskladnily paměťové instituce. Pozoruhodnou metamorfózou pak prošly sochy např. ze Vsetína, Pelhřimova či Jihlavy, které jejich vlastníci poskytli na materiál pro sousoší lidických dětí od sochařky M. Uchytilové.