Myšlenka založit Sociální museum a na něj napojený vědecký ústav, který by se zabýval dělnickým hnutím v tehdejších českých zemích, sahá až do počátečních let dvacátého století. Prvně byla totiž formulována v návaznosti na konání I. dělnické výstavy, kterou uspořádaly dělnické spolky v Praze v roce 1902. Ačkoli se tyto plány nakonec nepodařilo naplnit, zrcadlí se v nich postupné narůstající sebevědomí dělnických stran a jejích vůdců. Odborná reflexe dělnictva a jeho historie přitom již tehdy do určité míry probíhala v rámci Sociologické sekce studentské. Jejím členem byl například budoucí český národně socialistický politik Edvard Beneš, autor publikace Stručný nástin vývoje moderního socialismu, jejíž čtvrtý díl se věnoval historii dělnického hnutí v českých zemích.
Situace se změnila po vzniku Československé republiky v roce 1918, kdy se stal ministrem sociální péče sociální demokrat Lev Winter. Ten o rok později nechal založit Sociální ústav Republiky československé, jenž se měl zabývat situací průmyslového dělnictva, a konkrétnějších obrysů nabylo i plánované Sociální museum, které mělo být součástí tohoto ústavu. Pod muzeum měl podle tehdejších plánů, jež prosazoval mimo jiné historik a člen sociální demokracie Zdeněk Václav Tobolka, spadat i sociální archiv. Ten měl dostat podíl z rozluky vídeňských archivů, z dalších dokumentů získat přepisy z archivů ve Vídni i Bratislavě a měl také organizovat vlastní výzkum. Ačkoli ještě v roce 1927 byly plány na vznik nového muzea stále artikulovány, z finančních důvodů nakonec nebyly realizovány a v knihovně Sociálního ústavu byl pouze uložen soupis archivních materiálů a několik osobních pozůstalostí. Ústav samotný odborně vyvíjel činnost na poli sociologie, především s ohledem na situaci dělnictva v zemi. Přispěl také ke vzniku Masarykovy sociologické společnosti. V rámci edice, kterou vydávala knihovna ústavu, bylo vydáno také několik desítek titulů vztahujících se k sociální otázce a k situaci dělnictva.
V redukované podobě a bez zmiňovaného muzea se nakonec začátkem třicátých let podařilo přeci jen založit v rámci Sociálního ústavu také Historickou komisi a historický archiv, který se již přímo zabýval dějinami dělnického hnutí. Prominentním členem komise se stal již zmiňovaný Zdeněk Václav Tobolka, který jí také následně od roku 1936 předsedal. Místopředsedou byl například jmenován sociální historik z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Bedřich Mendl. Členy pak nebyli jen profesní historici, jejím první předsedou byl sociálně demokratický senátor František Modráček a v Komisi zasedali i někteří funkcionáři dělnického hnutí. Zatímco archivní útvar měl za cíl sbírat písemnosti soukromé provenience, paměti pracovníků činných v dělnickém hnutí, případně brožury a dobová periodika, komise pořádala setkání odborníků a podporovala vědeckou činnost. Do jediné publikace, kterou nakonec pod názvem Dějepisectví dělnického hnutí na evropském kontinentě Komise vydala, přispěli vedle jejího editora Miroslava Volfa také čeští historici Václav Čejchan, Jan Slavík nebo rakousko-československý historik Fritz Brügel, v té době již bývalý ředitel Sociálněvědné knihovny Komory práce ve Vídni, který se později stal československým diplomatem. Na setkání Komise přednášel kupříkladu její člen Jaroslav Charvát, jinak také spolu s Čejchanem a Slavíkem člen Historické skupiny, neformálního uskupení mladších levicově orientovaných historiků, kteří usilovali o nové metodologické a teoretické impulzy v české historiografii. Komise si taky v polovině třicátých let vytyčila poměrně ambiciózní plány, kdy se vedle širších okolností dějin českého dělnického hnutí a jeho vztahu k hnutí národnímu, měla zvláště zaměřit na sociální poměry horníků v 80. letech 19. století a sociální hnutí železničářů před postátněním rakouských železnic. Historická komise a historický archiv ale nakonec mohl v podmínkách Československé republiky fungovat pouhých šest let a k založení muzea věnovaného dělnickému hnutí nedošlo vůbec. Na tyto snahy však bylo svým způsobem navázáno, samozřejmě v dobově velmi podmíněné podobě, po druhé světové válce.
Myšlenka založit Sociální museum a na něj napojený vědecký ústav, který by se zabýval dělnickým hnutím v tehdejších českých zemích, sahá až do počátečních let dvacátého století. Prvně byla totiž formulována v návaznosti na konání I. dělnické výstavy, kterou uspořádaly dělnické spolky v Praze v roce 1902. Ačkoli se tyto plány nakonec nepodařilo naplnit, zrcadlí se v nich postupné narůstající sebevědomí dělnických stran a jejích vůdců. Odborná reflexe dělnictva a jeho historie přitom již tehdy do určité míry probíhala v rámci Sociologické sekce studentské. Jejím členem byl například budoucí český národně socialistický politik Edvard Beneš, autor publikace Stručný nástin vývoje moderního socialismu, jejíž čtvrtý díl se věnoval historii dělnického hnutí v českých zemích.
Situace se změnila po vzniku Československé republiky v roce 1918, kdy se stal ministrem sociální péče sociální demokrat Lev Winter. Ten o rok později nechal založit Sociální ústav Republiky československé, jenž se měl zabývat situací průmyslového dělnictva, a konkrétnějších obrysů nabylo i plánované Sociální museum, které mělo být součástí tohoto ústavu. Pod muzeum měl podle tehdejších plánů, jež prosazoval mimo jiné historik a člen sociální demokracie Zdeněk Václav Tobolka, spadat i sociální archiv. Ten měl dostat podíl z rozluky vídeňských archivů, z dalších dokumentů získat přepisy z archivů ve Vídni i Bratislavě a měl také organizovat vlastní výzkum. Ačkoli ještě v roce 1927 byly plány na vznik nového muzea stále artikulovány, z finančních důvodů nakonec nebyly realizovány a v knihovně Sociálního ústavu byl pouze uložen soupis archivních materiálů a několik osobních pozůstalostí. Ústav samotný odborně vyvíjel činnost na poli sociologie, především s ohledem na situaci dělnictva v zemi. Přispěl také ke vzniku Masarykovy sociologické společnosti. V rámci edice, kterou vydávala knihovna ústavu, bylo vydáno také několik desítek titulů vztahujících se k sociální otázce a k situaci dělnictva.
V redukované podobě a bez zmiňovaného muzea se nakonec začátkem třicátých let podařilo přeci jen založit v rámci Sociálního ústavu také Historickou komisi a historický archiv, který se již přímo zabýval dějinami dělnického hnutí. Prominentním členem komise se stal již zmiňovaný Zdeněk Václav Tobolka, který jí také následně od roku 1936 předsedal. Místopředsedou byl například jmenován sociální historik z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Bedřich Mendl. Členy pak nebyli jen profesní historici, jejím první předsedou byl sociálně demokratický senátor František Modráček a v Komisi zasedali i někteří funkcionáři dělnického hnutí. Zatímco archivní útvar měl za cíl sbírat písemnosti soukromé provenience, paměti pracovníků činných v dělnickém hnutí, případně brožury a dobová periodika, komise pořádala setkání odborníků a podporovala vědeckou činnost. Do jediné publikace, kterou nakonec pod názvem Dějepisectví dělnického hnutí na evropském kontinentě Komise vydala, přispěli vedle jejího editora Miroslava Volfa také čeští historici Václav Čejchan, Jan Slavík nebo rakousko-československý historik Fritz Brügel, v té době již bývalý ředitel Sociálněvědné knihovny Komory práce ve Vídni, který se později stal československým diplomatem. Na setkání Komise přednášel kupříkladu její člen Jaroslav Charvát, jinak také spolu s Čejchanem a Slavíkem člen Historické skupiny, neformálního uskupení mladších levicově orientovaných historiků, kteří usilovali o nové metodologické a teoretické impulzy v české historiografii. Komise si taky v polovině třicátých let vytyčila poměrně ambiciózní plány, kdy se vedle širších okolností dějin českého dělnického hnutí a jeho vztahu k hnutí národnímu, měla zvláště zaměřit na sociální poměry horníků v 80. letech 19. století a sociální hnutí železničářů před postátněním rakouských železnic. Historická komise a historický archiv ale nakonec mohl v podmínkách Československé republiky fungovat pouhých šest let a k založení muzea věnovaného dělnickému hnutí nedošlo vůbec. Na tyto snahy však bylo svým způsobem navázáno, samozřejmě v dobově velmi podmíněné podobě, po druhé světové válce.