Již v řadách Komunistické strany Československa (KSČ), Československé sociálnědemokratické strany dělnické (ČSDSD) i Německé sociálnědemokratické strany dělnické v ČSR (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei – DSAP) působili straničtí historikové, jejichž činnost se přitom pohybovala mezi sepisováním politických pamfletů a snahou o vytvoření děl, na které lze mít i odborné nároky. Zatímco texty většiny těchto autorů a jedné autorky vycházely ve stranických nakladatelstvích a periodikách, jejich vliv a pozice ve stranách se lišily. Komunista Karl Kreibich tak byl na začátku dvacátých let významný funkcionář strany a poslanec, podobně jako sociální demokrat František Soukup. Mnozí, jako například sociální demokraté Jaroslav Vozka, Emil Strauss či komunista Kurt Konrád pracovali jako redaktoři stranického tisku. Ernst Czuczka a Alfred Kleinberg, blízcí DSAP, se pak živili jako středoškolští profesoři a do dění ve straně vstupovali spíše okrajově. Právě zmiňovaný Strauss či Czuczka byli přitom také historici vzděláním, přímo v akademické sféře se pohybovali sociální demokrat a historik Zdeněk V. Tobolka, komunista a od poloviny dvacátých let sociální demokrat Miroslav Volf nebo (hudební) historik blízký KSČ Zdeněk Nejedlý. K československé sociální demokracii měla blízko také Historická komise Sociálního ústavu, kde vedle jiných působili zmínění Tobolka a Volf. Do mezinárodního akademického prostředí nahlédl Ernst Czuczka, když publikoval svůj článek v prestižním říšskoněmeckém časopise Archiv für die Geschichte des Sozialismus und der Arbeiterbewegung, který vedl historik a ředitel frankfurtského Institutu pro sociální výzkum Carl Grünberg.
Mezi tématy textů jejich prací můžeme přitom najít několik styčných bodů. Zaprvé se největšímu zájmu těšily dějiny vlastní strany s důrazem na postavy jejich vůdců. V tomto ohledu je třeba zmínit dvoudílnou publikaci Františka Soukupa Revoluce práce (1938), v němčině i češtině vydal Dějiny Komunistické strany Československa (1931) Paul Reimann, dvojdílné dějiny vlastní strany sepsal také Emil Strauss. Širšímu kontextu dějin dělnického hnutí se například věnovaly tři sborníky Zdeňka Václava Tobolky, pozoruhodná je pak z tohoto hlediska práce sociálnědemokratické poslankyně Fanny Blatny a Alfreda Kleinberga, která se zabývala dějinami sudetoněmeckých dělnických žen. K zmiňovanému husitství se například obraceli Zdeněk Nejedlý nebo Kurt Konrad. Dalším okruhem pak byly česko-německé vztahy. Jaroslav Vozka tak sepsal například knihu o vztahu německého sociální demokrata a pražského rodáka Karla Kautského k Československu, německy psané texty Karla Kreibicha nebo Ernsta Czuczka se pak z tohoto pohledu věnovaly například husitství, kniha Emila Strausse zase například založení ČSR.
Prakticky všichni ze jmenovaných autorů se za války zúčastnili domácího nebo zahraničního odboje, případně se sami stali obětmi nacistického teroru. Po druhé světové válce a zejména po únoru 1948 nejpříměji na svoji meziválečnou činnost navázali autoři spojení s KSČ. Zdeněk Nejedlý se stal ministrem školství, Reimann později ředitelem Ústavu dějin KSČ, kde působila také další generace stranických historiků. Kreibich krátce vyučoval historii na Vysoké škola politických a hospodářských věd v Praze, na jejíž předchůdkyni před svým exilem působil i Jaroslav Vozka. Z českého a německého sociálnědemokratického exilu lze jako jisté pokračovatele této tradice zmínit kupříkladu Radomíra Lužu nebo Johanna Wolfganga Brügela. Oba se, z názorově dosti odlišných pozic, ve svých textech věnovali jak česko-německým vztahům v první polovině dvacátého století, tak i přímo dějinám sociálnědemokratického hnutí.
Již v řadách Komunistické strany Československa (KSČ), Československé sociálnědemokratické strany dělnické (ČSDSD) i Německé sociálnědemokratické strany dělnické v ČSR (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei – DSAP) působili straničtí historikové, jejichž činnost se přitom pohybovala mezi sepisováním politických pamfletů a snahou o vytvoření děl, na které lze mít i odborné nároky. Zatímco texty většiny těchto autorů a jedné autorky vycházely ve stranických nakladatelstvích a periodikách, jejich vliv a pozice ve stranách se lišily. Komunista Karl Kreibich tak byl na začátku dvacátých let významný funkcionář strany a poslanec, podobně jako sociální demokrat František Soukup. Mnozí, jako například sociální demokraté Jaroslav Vozka, Emil Strauss či komunista Kurt Konrád pracovali jako redaktoři stranického tisku. Ernst Czuczka a Alfred Kleinberg, blízcí DSAP, se pak živili jako středoškolští profesoři a do dění ve straně vstupovali spíše okrajově. Právě zmiňovaný Strauss či Czuczka byli přitom také historici vzděláním, přímo v akademické sféře se pohybovali sociální demokrat a historik Zdeněk V. Tobolka, komunista a od poloviny dvacátých let sociální demokrat Miroslav Volf nebo (hudební) historik blízký KSČ Zdeněk Nejedlý. K československé sociální demokracii měla blízko také Historická komise Sociálního ústavu, kde vedle jiných působili zmínění Tobolka a Volf. Do mezinárodního akademického prostředí nahlédl Ernst Czuczka, když publikoval svůj článek v prestižním říšskoněmeckém časopise Archiv für die Geschichte des Sozialismus und der Arbeiterbewegung, který vedl historik a ředitel frankfurtského Institutu pro sociální výzkum Carl Grünberg.
Mezi tématy textů jejich prací můžeme přitom najít několik styčných bodů. Zaprvé se největšímu zájmu těšily dějiny vlastní strany s důrazem na postavy jejich vůdců. V tomto ohledu je třeba zmínit dvoudílnou publikaci Františka Soukupa Revoluce práce (1938), v němčině i češtině vydal Dějiny Komunistické strany Československa (1931) Paul Reimann, dvojdílné dějiny vlastní strany sepsal také Emil Strauss. Širšímu kontextu dějin dělnického hnutí se například věnovaly tři sborníky Zdeňka Václava Tobolky, pozoruhodná je pak z tohoto hlediska práce sociálnědemokratické poslankyně Fanny Blatny a Alfreda Kleinberga, která se zabývala dějinami sudetoněmeckých dělnických žen. K zmiňovanému husitství se například obraceli Zdeněk Nejedlý nebo Kurt Konrad. Dalším okruhem pak byly česko-německé vztahy. Jaroslav Vozka tak sepsal například knihu o vztahu německého sociální demokrata a pražského rodáka Karla Kautského k Československu, německy psané texty Karla Kreibicha nebo Ernsta Czuczka se pak z tohoto pohledu věnovaly například husitství, kniha Emila Strausse zase například založení ČSR.
Prakticky všichni ze jmenovaných autorů se za války zúčastnili domácího nebo zahraničního odboje, případně se sami stali obětmi nacistického teroru. Po druhé světové válce a zejména po únoru 1948 nejpříměji na svoji meziválečnou činnost navázali autoři spojení s KSČ. Zdeněk Nejedlý se stal ministrem školství, Reimann později ředitelem Ústavu dějin KSČ, kde působila také další generace stranických historiků. Kreibich krátce vyučoval historii na Vysoké škola politických a hospodářských věd v Praze, na jejíž předchůdkyni před svým exilem působil i Jaroslav Vozka. Z českého a německého sociálnědemokratického exilu lze jako jisté pokračovatele této tradice zmínit kupříkladu Radomíra Lužu nebo Johanna Wolfganga Brügela. Oba se, z názorově dosti odlišných pozic, ve svých textech věnovali jak česko-německým vztahům v první polovině dvacátého století, tak i přímo dějinám sociálnědemokratického hnutí.