Jako tzv. normalizace se zpravidla označuje proces počínající v době politických změn po potlačení reformního proudu v KSČ následující srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Pojem byl zmíněn v kontextu „normalizace situace ve straně a v zemi“ v Moskevských protokolech pod nátlakem podepsaných československými státními představiteli 26. srpna 1968 (1). Ačkoliv se jednalo primárně o politické vypořádání se s domácí situací podpory ekonomických a společenských reforem artikulovaných během Pražského jara, které vyvrcholilo srpnovou invazí, někdy je pojem chápán v širším kontextu jako normalizace vztahů ČSSR se SSSR nebo jako proces, který byl ukončen až pádem komunistického režimu v roce 1989 (2).
V prvních měsících a letech po invazi, která proces odstartovala, zahrnoval zvolení nových státních a stranických představitelů a represe proti představitelům demokratizujícího křídla ve státních strukturách. Znamenal i čistku ve stranickém aparátu a novou politiku stranící se od reformního proudu. Za vyvrcholení procesu pak bývá považováno zvolení prezidenta Gustáva Husáka v roce 1975.
Jako tzv. normalizace se zpravidla označuje proces počínající v době politických změn po potlačení reformního proudu v KSČ následující srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Pojem byl zmíněn v kontextu „normalizace situace ve straně a v zemi“ v Moskevských protokolech pod nátlakem podepsaných československými státními představiteli 26. srpna 1968 (1). Ačkoliv se jednalo primárně o politické vypořádání se s domácí situací podpory ekonomických a společenských reforem artikulovaných během Pražského jara, které vyvrcholilo srpnovou invazí, někdy je pojem chápán v širším kontextu jako normalizace vztahů ČSSR se SSSR nebo jako proces, který byl ukončen až pádem komunistického režimu v roce 1989 (2).
V prvních měsících a letech po invazi, která proces odstartovala, zahrnoval zvolení nových státních a stranických představitelů a represe proti představitelům demokratizujícího křídla ve státních strukturách. Znamenal i čistku ve stranickém aparátu a novou politiku stranící se od reformního proudu. Za vyvrcholení procesu pak bývá považováno zvolení prezidenta Gustáva Husáka v roce 1975.