Rudé odbory byly meziválečnou odborovou ústřednou podléhající KSČ.
Po založení KSČ zahájili její členové a sympatizanti tažení za ovládnutí dalších dělnických organizací, zejména odborů. Zaměřili se především na největší ústřednu, sociálně demokratické Odborové sdružení československé (OSČ). To se však ubránilo a její svazy začaly stoupence KSČ vylučovat. Vyloučení ustavili Mezinárodní odborový svaz (MVS), který se přihlásil k moskevské Rudé odborové internacionále a její politické strategii. Roku 1924 dosáhl MVS, nazývaný běžně Rudými odbory, 210000 členů a stal se čtvrtou nejsilnější odborovou ústřednou v ČSR. Její členská základna však byla nepevná, přílišný centralismus neumožňoval pružně reagovat na měnící se podmínky. Přes výpady proti ostatním odborářům se MVS choval jako jiné odbory, odsuzoval divoké stávky (tj. neschválené nadřízenými odborovými orgány) a spolupracoval s ostatními odborovými organizacemi.
Proces bolševizace KSČ, spojovaný především s Klementem Gottwaldem a V. sjezdem v roce 1929, zasáhl také odbory, které měly aplikovat „novou stávkovou strategii“, podřídit své jednání zcela politickým cílům KSČ a moskevskému centru. Těmto požadavkům se část vedení MVS v čele s generálním tajemníkem Josefem Haisem vzepřela. MVS působil ještě rok jako samostatná organizace. V červenci 1930 převedl Hais do OSČ asi tři pětiny členské základny.
Ti odboráři, kteří podporovali Gottwaldovo vedení, založili Centrálu rudých průmyslových svazů. (Ovšem i nadále se běžně používalo označení Rudé odbory.) Do jejího čela se postavil Antonín Zápotocký. Po odchodu mnoha zkušených odborářů se charakter ústředny přizpůsobil požadavkům KSČ, která neviděla v odborech organizace, které mají zlepšovat životní podmínky, ale které mají mít bojový charakter. Řada stávek podnikaných bez ohledu na konkrétní poměry a končících porážkami změnila členskou základnu, která se skládala už jen z odborářů, věřícím své straně. Přesto se Rudé odbory udržely mezi významnými odborovými subjekty. Na konci republiky se zapojily do snah o integraci odborového hnutí, když se to nepodařilo, vstoupili jejich členové do OSČ.
Rudé odbory byly meziválečnou odborovou ústřednou podléhající KSČ.
Po založení KSČ zahájili její členové a sympatizanti tažení za ovládnutí dalších dělnických organizací, zejména odborů. Zaměřili se především na největší ústřednu, sociálně demokratické Odborové sdružení československé (OSČ). To se však ubránilo a její svazy začaly stoupence KSČ vylučovat. Vyloučení ustavili Mezinárodní odborový svaz (MVS), který se přihlásil k moskevské Rudé odborové internacionále a její politické strategii. Roku 1924 dosáhl MVS, nazývaný běžně Rudými odbory, 210000 členů a stal se čtvrtou nejsilnější odborovou ústřednou v ČSR. Její členská základna však byla nepevná, přílišný centralismus neumožňoval pružně reagovat na měnící se podmínky. Přes výpady proti ostatním odborářům se MVS choval jako jiné odbory, odsuzoval divoké stávky (tj. neschválené nadřízenými odborovými orgány) a spolupracoval s ostatními odborovými organizacemi.
Proces bolševizace KSČ, spojovaný především s Klementem Gottwaldem a V. sjezdem v roce 1929, zasáhl také odbory, které měly aplikovat „novou stávkovou strategii“, podřídit své jednání zcela politickým cílům KSČ a moskevskému centru. Těmto požadavkům se část vedení MVS v čele s generálním tajemníkem Josefem Haisem vzepřela. MVS působil ještě rok jako samostatná organizace. V červenci 1930 převedl Hais do OSČ asi tři pětiny členské základny.
Ti odboráři, kteří podporovali Gottwaldovo vedení, založili Centrálu rudých průmyslových svazů. (Ovšem i nadále se běžně používalo označení Rudé odbory.) Do jejího čela se postavil Antonín Zápotocký. Po odchodu mnoha zkušených odborářů se charakter ústředny přizpůsobil požadavkům KSČ, která neviděla v odborech organizace, které mají zlepšovat životní podmínky, ale které mají mít bojový charakter. Řada stávek podnikaných bez ohledu na konkrétní poměry a končících porážkami změnila členskou základnu, která se skládala už jen z odborářů, věřícím své straně. Přesto se Rudé odbory udržely mezi významnými odborovými subjekty. Na konci republiky se zapojily do snah o integraci odborového hnutí, když se to nepodařilo, vstoupili jejich členové do OSČ.