Komunističtí partyzáni (partizani) se skládali snad ze všech národností bývalé Jugoslávie a pod vedením Josipa Broze Tita (1892–1980) bojovali během Druhé světové války proti nacistům, fašistům i jejich místním kolaborantům pod heslem „Smrt fašismu, svobodu lidu“. Jimi prosazené poválečné uspořádání byla federace jednotlivých národů, v níž komunisté hráli vedoucí roli. Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ, Antifašističko vijeće narodnog oslobodjenja Jugoslavije) zakládala práva jednotlivých národů, které se staly ústavními komponentami budoucí Jugoslávie, na principu „bratrství a jednoty“. Potom, co byla Jugoslávie v roce 1948 vyloučena z Informbyra, se země začala vyvíjet velmi svébytným způsobem. Tamní liberálnější legislativa odrážela pragmatický pohled komunistického režimu, který od šedesátých let považoval otevření země za způsob, jak zlepšit ekonomické problémy země. Současně ale v ekonomické sféře režim významným způsobem odrážel praxi dělnických samospráv a v politické rovině se od poloviny padesátých let výrazně angažoval v Hnutí nezúčastněných zemí koordinujících především pozice stále významnějšího Globálního Jihu. Fakticky se Jugoslávie stala pravděpodobně nejotevřenější zemí socialistického tábora vůči kapitalistické ekonomice. To se jí stalo osudné v osmé dekádě 20. století, kdy se ekonomická krize přelila v krizi politickou, z níž už po smrti Tita nenašla federace společnou cestu ven.
Komunističtí partyzáni (partizani) se skládali snad ze všech národností bývalé Jugoslávie a pod vedením Josipa Broze Tita (1892–1980) bojovali během Druhé světové války proti nacistům, fašistům i jejich místním kolaborantům pod heslem „Smrt fašismu, svobodu lidu“. Jimi prosazené poválečné uspořádání byla federace jednotlivých národů, v níž komunisté hráli vedoucí roli. Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ, Antifašističko vijeće narodnog oslobodjenja Jugoslavije) zakládala práva jednotlivých národů, které se staly ústavními komponentami budoucí Jugoslávie, na principu „bratrství a jednoty“. Potom, co byla Jugoslávie v roce 1948 vyloučena z Informbyra, se země začala vyvíjet velmi svébytným způsobem. Tamní liberálnější legislativa odrážela pragmatický pohled komunistického režimu, který od šedesátých let považoval otevření země za způsob, jak zlepšit ekonomické problémy země. Současně ale v ekonomické sféře režim významným způsobem odrážel praxi dělnických samospráv a v politické rovině se od poloviny padesátých let výrazně angažoval v Hnutí nezúčastněných zemí koordinujících především pozice stále významnějšího Globálního Jihu. Fakticky se Jugoslávie stala pravděpodobně nejotevřenější zemí socialistického tábora vůči kapitalistické ekonomice. To se jí stalo osudné v osmé dekádě 20. století, kdy se ekonomická krize přelila v krizi politickou, z níž už po smrti Tita nenašla federace společnou cestu ven.