Čestný titul „národní umělec“ se jako nejvyšší možné „uznání za vynikající činnost nebo výkon v zájmu veřejném“ začal udělovat v roce 1945, a to v rámci Zákona o řádech a titulech z roku 1936 (1). Jeho vůbec prvním nositelem se stal spisovatel Josef Hora (který získal ocenění in memoriam den po své smrti), na nějž do udělení posledního titulu v roce 1989 navázaly více než tři stovky dalších umělců – hudebníků, herců, spisovatelů, básníků, divadelníků, filmařů, výtvarných umělců, architektů i dalších umělců minoritních oborů (2). Zpočátku se jednalo pouze o čestný titul, na který nebyly vázány žádné další výhody, což se změnilo Zákonem o národních umělcích ze 6. května 1948 (zákon č. 130/1948 Sb.) (3).
Podle tohoto zákona mohl prezident republiky udělit titul „umělci české nebo slovenské národnosti, jehož umělecké působení svou zvlášť vynikající úrovní a svým mimořádným významem trvale obohatilo národní kulturu“, přičemž „národnímu umělci přísluší doživotní čestný důchod ve výši rovnající se ročnímu služebnímu platu řádného profesora vysokých škol v nejvyšším stupni služného bez výchovného, se všemi přídavky“ (4). Polovina částky potom připadla i vdově po národním umělci nebo jeho nezaopatřeným dětem v případě jeho smrti. Návrhy na ocenění předkládala prezidentovi vláda, a to na doporučení ministra školství a osvěty (pro obory filmu a rozhlasu) a ministra informací (pro obory písemnictví, hudby, výtvarnictví a divadla). Vedle materiálního zajištění se stát zákonem zavázal také k péči o vydávání děl národních umělců a zákon také přiznával národním umělcům právo nosit čestný odznak.
Změny a doplnění zákona z roku 1948 přinesly zákony se stejným názvem z let 1953 (zákon č. 79/1953 Sb.) a 1956 (zákon č. 56/1963 Sb). Zákon z roku 1953 pouze změnil formulaci cílové skupiny zákona a slova „umělec české nebo slovenské národnosti“ nahradil slovy „československý občan“ (5). Pozdější zákon potom upravoval ustanovení o možném odebrání titulu, namísto odznaku stanovil jako čestné potvrzení o získání titulu „listinu opatřenou státní pečetí a podepsanou presidentem republiky“ a změnil proces navrhování kandidátů na ocenění – prezident nadále mohl kandidáty ocenit o své vlastní vůli bez návrhu vlády a příslušných ministrů (6). V roce 1955 bylo také vydáno vládní nařízení o zasloužilých umělcích (nařízení vlády č. 55/1953 Sb.) (7), které zakládalo možnost udělení dalšího, o něco nižšího ocenění pro umělce, a sice titulu „zasloužilý umělec“, na který na rozdíl od titulu „národní umělec“ nebyly vázány žádné materiální výhody.
Zákon o národních umělcích byl zrušen v roce 1990. Za dobu svého působení bylo prestižní ocenění uděleno nejen prorežimním umělcům, ale také uměleckým osobnostem, o jejichž přínosu české kultuře dodnes nikdo nepochybuje. Patří mezi ně například malíři Václav Špála (rok udělení 1945), Jan Zrzavý (1966) či Adolf Hoffmeister (1967), výtvarník Jiří Trnka (1963) či Josef Svoboda (1968), režiséři Alfréd Radok (1968), Oldřich Lipský (1979), František Vláčil (1988) či režisérka Hermína Týrlová (1971), básníci František Hrubín (1966) či Jaroslav Seifert (1966), spisovatel Vladislav Vančura (1946), Vladimír Neff (1979), herci Rudolf Hrušínský (1988) a Vlastimil Brodský (1988), zpěvák Karel Gott (1985) a řada dalších uznávaných osobností.
Čestný titul „národní umělec“ se jako nejvyšší možné „uznání za vynikající činnost nebo výkon v zájmu veřejném“ začal udělovat v roce 1945, a to v rámci Zákona o řádech a titulech z roku 1936 (1). Jeho vůbec prvním nositelem se stal spisovatel Josef Hora (který získal ocenění in memoriam den po své smrti), na nějž do udělení posledního titulu v roce 1989 navázaly více než tři stovky dalších umělců – hudebníků, herců, spisovatelů, básníků, divadelníků, filmařů, výtvarných umělců, architektů i dalších umělců minoritních oborů (2). Zpočátku se jednalo pouze o čestný titul, na který nebyly vázány žádné další výhody, což se změnilo Zákonem o národních umělcích ze 6. května 1948 (zákon č. 130/1948 Sb.) (3).
Podle tohoto zákona mohl prezident republiky udělit titul „umělci české nebo slovenské národnosti, jehož umělecké působení svou zvlášť vynikající úrovní a svým mimořádným významem trvale obohatilo národní kulturu“, přičemž „národnímu umělci přísluší doživotní čestný důchod ve výši rovnající se ročnímu služebnímu platu řádného profesora vysokých škol v nejvyšším stupni služného bez výchovného, se všemi přídavky“ (4). Polovina částky potom připadla i vdově po národním umělci nebo jeho nezaopatřeným dětem v případě jeho smrti. Návrhy na ocenění předkládala prezidentovi vláda, a to na doporučení ministra školství a osvěty (pro obory filmu a rozhlasu) a ministra informací (pro obory písemnictví, hudby, výtvarnictví a divadla). Vedle materiálního zajištění se stát zákonem zavázal také k péči o vydávání děl národních umělců a zákon také přiznával národním umělcům právo nosit čestný odznak.
Změny a doplnění zákona z roku 1948 přinesly zákony se stejným názvem z let 1953 (zákon č. 79/1953 Sb.) a 1956 (zákon č. 56/1963 Sb). Zákon z roku 1953 pouze změnil formulaci cílové skupiny zákona a slova „umělec české nebo slovenské národnosti“ nahradil slovy „československý občan“ (5). Pozdější zákon potom upravoval ustanovení o možném odebrání titulu, namísto odznaku stanovil jako čestné potvrzení o získání titulu „listinu opatřenou státní pečetí a podepsanou presidentem republiky“ a změnil proces navrhování kandidátů na ocenění – prezident nadále mohl kandidáty ocenit o své vlastní vůli bez návrhu vlády a příslušných ministrů (6). V roce 1955 bylo také vydáno vládní nařízení o zasloužilých umělcích (nařízení vlády č. 55/1953 Sb.) (7), které zakládalo možnost udělení dalšího, o něco nižšího ocenění pro umělce, a sice titulu „zasloužilý umělec“, na který na rozdíl od titulu „národní umělec“ nebyly vázány žádné materiální výhody.
Zákon o národních umělcích byl zrušen v roce 1990. Za dobu svého působení bylo prestižní ocenění uděleno nejen prorežimním umělcům, ale také uměleckým osobnostem, o jejichž přínosu české kultuře dodnes nikdo nepochybuje. Patří mezi ně například malíři Václav Špála (rok udělení 1945), Jan Zrzavý (1966) či Adolf Hoffmeister (1967), výtvarník Jiří Trnka (1963) či Josef Svoboda (1968), režiséři Alfréd Radok (1968), Oldřich Lipský (1979), František Vláčil (1988) či režisérka Hermína Týrlová (1971), básníci František Hrubín (1966) či Jaroslav Seifert (1966), spisovatel Vladislav Vančura (1946), Vladimír Neff (1979), herci Rudolf Hrušínský (1988) a Vlastimil Brodský (1988), zpěvák Karel Gott (1985) a řada dalších uznávaných osobností.