Základem muzea se roku 1945 stala místnost v Hybernské ulici, kde v zadním traktu Lidového domu probíhala v zimě 1912 konference za Leninova předsednictví. V lednu 1946 byla Leninova síň otevřena pro veřejnost a na fasádě odhalena pamětní deska doplněná Leninovou bustou od J. Laudy.
Po rozhodnutí zbudovat kompletní muzeum vypsal Ústav dějin KSČ první uměleckou soutěž v březnu 1952 s cílem osadit právě fasádu. Nakonec se sešlo 19 příspěvků, vítězství připadlo kolektivu S. Hajerové, I. Sedlecké-Kodymové, V. Zdrůbeckého a L. Kodyma.
Cyklus pěti leninských reliéfů byl oceněn v květnu 1953 státní cenou, po „destalinizaci“ byly však ohroženy dvě části s vyobrazením Stalina. K jejich odstranění tehdy nakonec nedošlo, zároveň však byly zabroušeny všechny doprovodné citáty. Zmíněná čtveřice přispěla i dalšími díly – atika na střeše byla osazena šesti sochami revolučních bojovníků a Zdrůbecký samotný vytvořil sochu Lenina na nádvoří.
Pro doplnění muzejního interiéru byly na jaře 1953 vypsány další soutěže. V sochařské části se sešlo 31 návrhů s kolísavou úrovní – ve dvou stanovených kategoriích z pěti nebyla první cena vůbec udělena, vyzdviženi naopak byli Vl. Kýn za sochu Lenina, M. Zet za sousoší Stalina a Gottwalda a S. Mikuláštík za sousoší Lenina a Stalina. Malíři přišli s výsledky podobně rozpačitými, patnáct umělců dodalo jen 34 prací. Zaujali především M. Sladký s vyobrazením Lenina na pražské konferenci a na Karlově mostě a R. Wiesner, který zpodobnil Klementa Gottwalda při studiu knihy Stát a revoluce.
Fiaskem pak skončil pokus doplnit sbírky lidovou tvořivostí, muzeum si tak pro expozice muselo vypomáhat kopiemi sovětských děl, šlo například o Manizerovu sochu Lenina na obrněném voze či Brodského obraz Lenin ve Smolném, v tzv. smutečním sále se nacházela kopie Leninovy posmrtné masky, kterou v lednu 1924 sňal zesnulému S. Merkurov.
Základem muzea se roku 1945 stala místnost v Hybernské ulici, kde v zadním traktu Lidového domu probíhala v zimě 1912 konference za Leninova předsednictví. V lednu 1946 byla Leninova síň otevřena pro veřejnost a na fasádě odhalena pamětní deska doplněná Leninovou bustou od J. Laudy.
Po rozhodnutí zbudovat kompletní muzeum vypsal Ústav dějin KSČ první uměleckou soutěž v březnu 1952 s cílem osadit právě fasádu. Nakonec se sešlo 19 příspěvků, vítězství připadlo kolektivu S. Hajerové, I. Sedlecké-Kodymové, V. Zdrůbeckého a L. Kodyma.
Cyklus pěti leninských reliéfů byl oceněn v květnu 1953 státní cenou, po „destalinizaci“ byly však ohroženy dvě části s vyobrazením Stalina. K jejich odstranění tehdy nakonec nedošlo, zároveň však byly zabroušeny všechny doprovodné citáty. Zmíněná čtveřice přispěla i dalšími díly – atika na střeše byla osazena šesti sochami revolučních bojovníků a Zdrůbecký samotný vytvořil sochu Lenina na nádvoří.
Pro doplnění muzejního interiéru byly na jaře 1953 vypsány další soutěže. V sochařské části se sešlo 31 návrhů s kolísavou úrovní – ve dvou stanovených kategoriích z pěti nebyla první cena vůbec udělena, vyzdviženi naopak byli Vl. Kýn za sochu Lenina, M. Zet za sousoší Stalina a Gottwalda a S. Mikuláštík za sousoší Lenina a Stalina. Malíři přišli s výsledky podobně rozpačitými, patnáct umělců dodalo jen 34 prací. Zaujali především M. Sladký s vyobrazením Lenina na pražské konferenci a na Karlově mostě a R. Wiesner, který zpodobnil Klementa Gottwalda při studiu knihy Stát a revoluce.
Fiaskem pak skončil pokus doplnit sbírky lidovou tvořivostí, muzeum si tak pro expozice muselo vypomáhat kopiemi sovětských děl, šlo například o Manizerovu sochu Lenina na obrněném voze či Brodského obraz Lenin ve Smolném, v tzv. smutečním sále se nacházela kopie Leninovy posmrtné masky, kterou v lednu 1924 sňal zesnulému S. Merkurov.