Ústav dějin KSČ byl vědecký ústav působící v letech 1950–1969. Jeho hlavním cílem bylo propagovat a systematicky shromažďovat písemnosti týkající se činnosti dělnického hnutí v Československu, stejně jako produkovat a vydávat nové publikace. Jednou z nejvýznamnějších postav fungování ústavu v 50. letech byl literární historik Pavel Reiman (1), který se zaměřoval zejména na literární památky německy mluvícího prostoru. Po roce 1968 byl pro nesouhlas se sovětskou invazí do Československa vyloučen z KSČ.
Vznik ústavu byl součástí snah nové komunistické vlády institucionalizovat stranickou historiografii. Prvotní akcí předcházející vybudování instituce byl sběr materiálu k Výstavě revolučních bojů (1949), na níž se angažovali vybraní historici a byla podnětem i ke vzniku Muzea Klementa Gottwalda. To bylo také v prvních letech Ústavu dějin KSČ podřízeno (2).
Limitem jeho fungování po celou dobu byla nedostatečná stranická podpora a častá kritika činnosti, ponejprv související se zdůrazňováním kultu Stalinovy osobnosti a později i s organizačním pojetím ústavu. Do celého procesu také koncem 60. let zasáhl rozvoj reformního komunistického dějepisectví, které však bylo v době normalizace systematicky potlačováno (3).
Ústav dějin KSČ byl vědecký ústav působící v letech 1950–1969. Jeho hlavním cílem bylo propagovat a systematicky shromažďovat písemnosti týkající se činnosti dělnického hnutí v Československu, stejně jako produkovat a vydávat nové publikace. Jednou z nejvýznamnějších postav fungování ústavu v 50. letech byl literární historik Pavel Reiman (1), který se zaměřoval zejména na literární památky německy mluvícího prostoru. Po roce 1968 byl pro nesouhlas se sovětskou invazí do Československa vyloučen z KSČ.
Vznik ústavu byl součástí snah nové komunistické vlády institucionalizovat stranickou historiografii. Prvotní akcí předcházející vybudování instituce byl sběr materiálu k Výstavě revolučních bojů (1949), na níž se angažovali vybraní historici a byla podnětem i ke vzniku Muzea Klementa Gottwalda. To bylo také v prvních letech Ústavu dějin KSČ podřízeno (2).
Limitem jeho fungování po celou dobu byla nedostatečná stranická podpora a častá kritika činnosti, ponejprv související se zdůrazňováním kultu Stalinovy osobnosti a později i s organizačním pojetím ústavu. Do celého procesu také koncem 60. let zasáhl rozvoj reformního komunistického dějepisectví, které však bylo v době normalizace systematicky potlačováno (3).