Václav Kopecký (1897–1961) byl jedním ze zakládajících členů KSČ a rovněž jedním z „karlínských kluků“, kteří jako spojenci Klementa Gottwalda stranu ovládli po V. sjezdu v roce 1929. Studia na právnické fakultě pražské univerzity nedokončil, již v mládí se stal členem radikálně levicových organizací a spoluzakladatelem KSČ. V letech 1929–1938 byl poslancem československého Národního shromáždění. V roce 1939 emigroval do Sovětského svazu.
V první poválečné vládě se stal ministrem informací, kterým zůstal až do roku 1953. Do jeho agendy tak spadala v prvních letech po skončení války zejména problematika fungování pošt, do řízení ministerstva však stále více propisoval propagandu komunistické strany a vybudování mohutného represivního aparátu. Proto bývá také mnohdy označován za vrchního propagandistu KSČ, zejména v prvních letech po únorovém převratu. Osobně se podílel na likvidaci politických oponentů v rámci politických procesů počátkem 50. let, ve známost vstoupily jeho dehonestační, antisemitské a prokomunistické projevy na schůzích ÚV KSČ. V letech 1953–54 byl ministrem kultury. Do konce života obhajoval stalinismus a techniku zostřování třídního boje (1).
Václav Kopecký (1897–1961) byl jedním ze zakládajících členů KSČ a rovněž jedním z „karlínských kluků“, kteří jako spojenci Klementa Gottwalda stranu ovládli po V. sjezdu v roce 1929. Studia na právnické fakultě pražské univerzity nedokončil, již v mládí se stal členem radikálně levicových organizací a spoluzakladatelem KSČ. V letech 1929–1938 byl poslancem československého Národního shromáždění. V roce 1939 emigroval do Sovětského svazu.
V první poválečné vládě se stal ministrem informací, kterým zůstal až do roku 1953. Do jeho agendy tak spadala v prvních letech po skončení války zejména problematika fungování pošt, do řízení ministerstva však stále více propisoval propagandu komunistické strany a vybudování mohutného represivního aparátu. Proto bývá také mnohdy označován za vrchního propagandistu KSČ, zejména v prvních letech po únorovém převratu. Osobně se podílel na likvidaci politických oponentů v rámci politických procesů počátkem 50. let, ve známost vstoupily jeho dehonestační, antisemitské a prokomunistické projevy na schůzích ÚV KSČ. V letech 1953–54 byl ministrem kultury. Do konce života obhajoval stalinismus a techniku zostřování třídního boje (1).