Závodní kluby byly odborovým kulturním zařízením a fungovaly v období státního socialismu. Navazovaly přitom na tradice dělnických vzdělávacích spolků a tělocvičných jednot i na obdobná sovětská zařízení. Představovaly nejdůležitější součást kulturní politiky Revolučního odborového hnutí. Zakládaly je odborové organizace jako místa vhodná jak pro pořádání přednášek, provoz knihoven, čítáren a konání schůzek zájmových kroužků, tak pro působení na dělnictvo v duchu odborových ideálů a budovatelského úsilí. II. všeodborový sjezd (1949) charakterizoval závodní kluby jako společenská a kulturně-výchovná střediska, umožňující prohloubení všeobecného a technického vzdělání, výměnu zkušeností a zavádění údernických pracovních metod. Jejich význam ještě vzrostl, když se v roce 1950 začaly rušit, resp. transformovat staré spolky, působící údajně jako základna starého myšlení. Většina z nich, tzn. ty, které se zaměřovaly na uměleckou tvorbu (divadelní, pěvecké, hudební apod.), byla připojena k závodním klubům.
Při hodnocení kulturně výchovné činnosti v roce 1953 se však zjistilo, že závodní kluby nemají dostatečné zázemí a vybavení, nepředstavují skutečné středisko společenského a kulturního života. Místo toho zastřešují jen několik kroužků či souborů, které slouží zálibám a zájmům členstva a nepůsobí na masy. Proto se vedení ROH rozhodlo, aby se co nejdříve stavěly tam, kde to bylo možné (např. na Ostravsku), kulturní domy a všude jinde zařizovaly závodní kluby jako skutečně fungující a dobře (i prostorově) vybavené instituce, spravované profesionálními pracovníky. Jejich činnost se nepochybně zlepšila, na druhé straně ale zase také prodražila. Závodní kluby si pak musely vydělávat na svou činnost různými způsoby, většinou profitovaly ze zisků orchestrů, které zřizovaly. To ovšem umožňovalo orientaci na kulturu, méně poplatnou oficiální ideologii, v souborech závodního klubu Tesla Karlín začínali např. Karel Svoboda nebo Jiří Grossmann, zakladatel KarKulKy (Karlínského kulturního kabaretu), a jiné osoby, charakteristické pro mladou kulturu 60. let, případně i pozdější doby.
Závodní kluby byly odborovým kulturním zařízením a fungovaly v období státního socialismu. Navazovaly přitom na tradice dělnických vzdělávacích spolků a tělocvičných jednot i na obdobná sovětská zařízení. Představovaly nejdůležitější součást kulturní politiky Revolučního odborového hnutí. Zakládaly je odborové organizace jako místa vhodná jak pro pořádání přednášek, provoz knihoven, čítáren a konání schůzek zájmových kroužků, tak pro působení na dělnictvo v duchu odborových ideálů a budovatelského úsilí. II. všeodborový sjezd (1949) charakterizoval závodní kluby jako společenská a kulturně-výchovná střediska, umožňující prohloubení všeobecného a technického vzdělání, výměnu zkušeností a zavádění údernických pracovních metod. Jejich význam ještě vzrostl, když se v roce 1950 začaly rušit, resp. transformovat staré spolky, působící údajně jako základna starého myšlení. Většina z nich, tzn. ty, které se zaměřovaly na uměleckou tvorbu (divadelní, pěvecké, hudební apod.), byla připojena k závodním klubům.
Při hodnocení kulturně výchovné činnosti v roce 1953 se však zjistilo, že závodní kluby nemají dostatečné zázemí a vybavení, nepředstavují skutečné středisko společenského a kulturního života. Místo toho zastřešují jen několik kroužků či souborů, které slouží zálibám a zájmům členstva a nepůsobí na masy. Proto se vedení ROH rozhodlo, aby se co nejdříve stavěly tam, kde to bylo možné (např. na Ostravsku), kulturní domy a všude jinde zařizovaly závodní kluby jako skutečně fungující a dobře (i prostorově) vybavené instituce, spravované profesionálními pracovníky. Jejich činnost se nepochybně zlepšila, na druhé straně ale zase také prodražila. Závodní kluby si pak musely vydělávat na svou činnost různými způsoby, většinou profitovaly ze zisků orchestrů, které zřizovaly. To ovšem umožňovalo orientaci na kulturu, méně poplatnou oficiální ideologii, v souborech závodního klubu Tesla Karlín začínali např. Karel Svoboda nebo Jiří Grossmann, zakladatel KarKulKy (Karlínského kulturního kabaretu), a jiné osoby, charakteristické pro mladou kulturu 60. let, případně i pozdější doby.